Určitě už jsme se všichni setkali s myšlenkou, že srdce není jen obyčejná fyzická pumpa potřebná k udržení života. V lidských dějinách ho filozofové, básníci a proroci označovali za pramen lásky, moudrosti, intuice a pozitivních emocí. Tyto důležité funkce srdce byly rozpoznány starověkými civilizacemi, jako byla Mezopotámie, Babylón, Řecko a Čína. Už před čtyřmi tisíci lety Egypťané věřili,
že srdce hraje podstatnou roli v duchovním rozměru; po smrti člověka vážili jeho srdce, aby zjistili,
kolik dobra a zla obsahovalo, a poté ho uložili do speciální pohřební urny, zatímco mozek byl považován za méně důležitý.
Slavný francouzský filozof Blaise Pascal řekl: „Srdce má své důvody, o kterých rozum nemá tušení.“ Existuje nekonečno příkladů, které dokazují rozdíly mezi současným vědeckým pohledem na lidské srdce a mnoha starověkými tradicemi. Zatímco vědecký obraz mozku jako jediného systému, který se podílí na všech procesech rozpoznávání a emocí, je relativně nový, začínáme chápat, jak mozek funguje a jak tělo, mozek a srdce navzájem komunikují v dynamickém a složitém vztahu. Avšak většina vědců se zaměřovala pouze na reakce srdce a těla na signály z mozku, a tak několik výzkumníků začalo zkoumat zprávy, které srdce posílá do mozku a jak mozku na ně reaguje. Srdce stojí v neustálém dvoucestném dialogu s mozkem.
Srdce a kardiovaskulární systém posílají mnohem více signálů do mozku, než mozek do srdce. Tato skutečnost je známa již od konce 19. století, ale byla z velké části opomíjena. Zatímco tyto signály směrem do mozku mají regulativní vliv na mnoho aspektů autonomního nervového systému, včetně většiny žláz a orgánů, je méně známo, že mají také hluboký vliv na vyšší mozková centra. Kardiovaskulární signály mají mnoho spojení s mozkovými centry, jako je thalamus, hypothalamus a amygdala, a hrají přímou a významnou roli při určování našich vnímání, myšlení a emocí.
Poslední výzkumy v relativně novém oboru neurokardiologie jasně ukazují, že srdce je smyslový orgán a centrum pro kódování a zpracování informací, s vlastním komplexním nervovým systémem dostatečně sofistikovaným na to, aby se nazval „srdční mozek“. Jeho propojení umožňuje učení, paměť a rozhodování, které jsou funkčně nezávislé na mozku v lebce. Co překvapuje, je, že samotný srdeční nervový systém je složitý a samoorganizující se systém. Jeho neuroplasticita, schopnost přeorganizovat se, se projevuje tvorbou nových nervových spojení jak krátkodobě, tak dlouhodobě. Jedno z nejzajímavějších objevů týkajících se vzájemného působení srdce a mozku bylo provedeno v 70. a na začátku 80. let fyziology Johnem a Beatrice Laceyovými, kteří jako první předložili myšlenku, že kardiovaskulární systém ovlivňuje vnímání a rozpoznávání prostřednictvím srdečního cyklu a senzorických neuronů v srdci, aortálním oblouku a karotických tepnách. Takže je zřejmé, že srdce není jen nevinnou pumpou.
Je to mocný řídící orgán, který ovlivňuje naše myšlení, vnímání a emoce.
Možná je čas poslouchat své srdce a poznat, co nám chce říct.